Seattle byl a je domovinou mnoha legendárních kapel jako Nirvana, Alice in Chains nebo Pearl Jam. Jedno z mála uskupení, které zde vzniklo, je aktivní dodnes a i po pětatřiceti letech stále srší energií, jsou Mudhoney. Čtyřčlenná formace je považována za průkopníky žánru grunge, který v devadesátých letech vynesli do popředí rockových subžánrů. Inspirovala se jimi nejen Nirvana, pro kterou bylo klíčové především debutové EP Superfuzz Bigmuff (1988) s kultovním singlem Touch Me I’m Sick.
Své jedenácté studiové album Plastic Eternity (2023) vydali loni na jaře. Nahrávka vznikla během devíti dní ve studiu Crackle & Pop! pod produkcí Johnnyho Sangstera. Poprvé na něm ve větší míře využili syntezátory a pustili se také do akustičtějších poloh. V textech zde Mudhoney otevírají témata absurdit moderního života, klimatické změny a politické situace. „Nevím, jestli se to nějak liší. Jsou to ti samí čtyři lidi, co už od začátku roku 2000. Je to jen naše nová várka písniček. Nechám na posluchačích, aby rozhodli, jestli je jiná - jestli je dobrá, nebo špatná, nebo jestli se jim líbí, nebo ne. To je prostě všechno úplně mimo moji kontrolu,” zmiňuje Mark Arm pro magazín mxdwm.
U zrodu Mudhoney stáli původní členové kapely Green River Mark Arm a Steve Turner spolu se Stonem Gossardem a Jeffem Amentem, kteří později založili Pearl Jam. Přelomová deska Every Good Boy Deserves Fudge (1991) byla vydána pod ikonickým labelem Sub Pop Records, kde nahrávaly další přední grunge kapely. I přesto, že se hudebně vyvíjeli, což dokazují třeba přidáním psychedelických prvků na desce Since We’ve Become Translucent (2002) nebo experimentováním s žesťovými nástroji na Under a Billion Suns (2006), ke svým grunge kořenům se i nadále vraceli třeba na Vanishing Point (2013) a Digital Garbage (2018).
